Kateřina Tučková - Žítkovské bohyně

 Asi nejznámějším dílem spisovatelky Kateřiny Tučkové je zatím kniha Vyhnání Gerty Schnirch, za kterou získala cenu Magnesia Litera. Chtěla jsem si ho už nějakou dobu přečíst, ale nakonec v mých rukách skončila jiná její kniha – Žítkovské bohyně.  Když jsem mámě kupovala k svátku její novinku Bílá voda, tak jsem totiž na Žítkovské bohyně  narazila ve výhodné slevě (vím, je to takový přízemní důvod).

Hlavní postavou knihy je Dora Idesová, která po vraždě matky spolu se svým bratrem vyrůstala v kopcích Bílých Karpat u tety Surmeny, jedné ze žítkovských bohyní, jedné z žen, které měly dar předávaný z matky na dceru, dar léčit, věštit a jinak pomáhat lidem žijícím na samotách v oblasti moravských Kopanic.  Zlom v jejím životě nastává ve chvíli, kdy je teda Surmena zatčena za nedovolené provozování lékařské praxe a posléze umístěna v psychiatrické léčebně. Dora se ocitá na internátě, zatímco její postižený bratr Jakoubek v ústavu. Dora po letech vystuduje etnografii a v souvislosti se svou profesí se znovu vrací k žítkovským bohyním a současně se snaží i pátrat po nevyjasněných otázkách souvisejících s její rodinou.

 

Dora po minulosti své rodiny pátrá postupně ve svazcích StB, která její tetu vedla jako nepřátelskou osobu a měla prsty za jejím zatčením, v dokumentaci německých výzkumníků, kteří se bohyním věnovali v době okupace, neboť je považovali za potomky germánské rasy i v dalších historických pramenech. Současně se snaží vyzpovídat i v Žítkové dosud žijící bohyně.  V knize se tak střídá současnost s Dořinými vzpomínkami na minulost, vyprávění ještě žijících bohyň a z fiktivních dokumentů StB, které popisují pronásledování Surmeny i její rodiny.   Na tohle přeskakování v čase jsem si musela chvíli zvykat, stejně jako na množství postav, které se postupně v knize objevovaly. Jinak byl ale příběh točící se kolem Dory a žítkovských bohyň napínavý a především zajímavý svým tématem. Z fiktivních dokumentů StB (které jsou od ostatního textu odlišeny jiným typem písma, které navozuje představu reálných protokolů) pak mrazivě čiší tehdejší doba boje s nepřáteli režimu, jejich pronásledování a šikanování. Není to úplně jednoduché čtení, ale časem určitě sáhnu po dalších knihách autorky - jak po Vyhnání Gerty Schnirch, tak po Bílé Vodě. Už proto, že autorka se věnuje tématům nepříliš známým nebo konfliktním a za jejími knihami je nepochybně studium řady pramenů, takže byť jde o fikce, mají reálné základy. A kniha má plus i za hezkou obálku.

 
 

 

 

Anotace
Vysoko v kopcích Bílých Karpat žily odedávna ženy obdařené výjimečnými schopnostmi. Uměly léčit a pomáhat s kdejakým trápením, uměly poradit v nesnázích a také prý viděly do budoucnosti. Říkalo se jim bohyně a své umění si předávaly z generace na generaci. Dora Idesová patří k posledním z rodu žítkovských bohyní. Jejich umění se však nenaučila, vystudovala etnografii a rozhodla se napsat o nich rozsáhlou vědeckou studii. Na konci devadesátých let objeví v pardubickém archivu ministerstva vnitra operativní svazek StB vedený na vnitřního nepřítele — její tetu, bohyni Surmenu. Dora rozplétá osudy žítkovských žen a s překvapením zjišťuje, že ačkoli se sama bohyní nestala, je i ona nedílnou součástí tajemné tradice…
Vydalo nakl. Host v r. 2013, 456 stran