Arnaldur Indriðason - Chlad

 Chlad byl mojí druhým titulem od tohoto islandského spisovatele. Kniha Propasti, kterou jsem četla jako první, mne příliš nezaujala a musím, říci, že kdybych už neměla Chlad půjčený z knihovny, asi byh po dalším příběhu od Arnaldura Indriðasona nesáhla. Ale když už jsem knihu měla doma, tak jsem se do ní pustila (i když musím říci, že jsem se k tomu odhodlávala docela dlouho).

 

 

 Komisař Erlendur jezdí do malé vesnice v oblasti Východních fjordů - do míst, ke kterým ho vážou vzpomínky na dětsví, které tu s rodiči prožil, i na tragédii, která je nakonec přiměla se odtud odstěhovat. Kdysi jeho malý bratr zmizel ve sněhové vánici v horách a už  nikdy se nenašlo ani jeho tělo. Snad proto Erlendura, který se  toulá v horách v okolí vesnice, zajímá    příběh  mladé ženy Mathildur, o kterém něco zaslechl kdysi v dětství od své matky. Mathildur totiž  v polovině čtyřicátých let minulého století zmizela ve vánici při cestě přes Bludičin průsmyk. Ve stejné vánici a ve stejných místech zabloudila i skupina britských vojáků. Zatímco ty se podařilo všechny najít - ať už živé nebo jen jejich těla, tělo Mathildur se nikdy nenašlo. Erlendur si začíná klást otázku, zda se celý příběh odehrál tak, jak se půlstoletí traduje, a pokouší se dobrat toho, jak to vlastně bylo. Jeho pátrání však není jednoduché - od doby, kdy Mathildur zmizela uplynulo už spousta let, přímých pamětníků mnoho nezbylo. Navíc se   některým z nich a ani příbuzným zmizelé ženy příliš nechce vracet se do minulosti. Erlendur však při svém vyptávání postupuje sice pomalu, ale velmi vytrvale a tak se nakonec dobere toho, co se vlastně tenkrát stalo a proč a kam Mathildur zmizela.
Zároveň se autor noří i do Erlendurovy mysli, který se ve snech a ve vzpomínkách vrací k událostem svého dětství a tragické smrti svého bratra, která ho velmi zasáhla. Návrat  do rodné vesnice v něm oživuje vzpomínky,   pocit selhání, že nedokázal bratra ochránit i jakýsi pocit viny toho, kdo přežil. 

 

Musím říci, že Chlad se mi líbil mnohem více než v úvodu zmiňované Propasti. Není to tedy žádný krvák nebo detektivka se strhujícím dějem, ale zajímavé pátrání   v minulosti, kdy se postupně rozkrývá jedna vrstva příběhu za druhou. Erlendur, který zde vlastně nevystupuje ani jako policista je sympatický svou vytrvalostí a zaujal mne i jeho osobní příběh. Tato druhá linka v knize mi nijak nevadila,  snad jen v trochu otevřeném konci.  Nečekejte tedy žádný krvák či strhující a pádící děj. Ale pokud vám nevadí trochu melancholický a trochu tragický příběh zasazený malé vesnice v drsných a chladných podmínkách  islanských hor, tak by se vám tato kniha mohla líbit. Aspoň mně se líbila  a asi dám Indriðasonovi ještě další šanci.
✦✦✦✦✦

Anotace
Aniž by si vzal komisař Erlendur dovolenou, odcestuje do Východních fjordů – do místa, kde prožil dětství a kde se jeho malý bratr ztratil ve sněhové bouři. Před několika desítkami let došlo na stejném místě ještě k další dramatické události: vojáky anglické okupační armády zastihla na stezce bouře a jen některým se podařilo s vypětím všech sil dostat zpět do obydlených oblastí. Téže noci zmizela i mladá žena, jejíž tělo se nikdy nenašlo. Osud této ženy nedá Erlendurovi spát a rozhodne se případ z minulosti objasnit. To však může vynést na světlo i události, které pro něj mohou být dost bolestivé...
Vydalo nakl. MOBA v r. 2012, přeložil F. Ryčl, 280 str.