Želízy - za sochami Václava Levého

Předpověď počasí na sobotu vyloženě lákala na výlet. Takže ani my jsme neodolali a nazuli "pohory" (tedy trekové boty - pohorky našeho dětství už asi nikdo nenosí). Protože je začátek turistické sezóny, plánovali jsme  výlet nepříliš dlouhý. A taky v místech, kam nemusíme po dálnici, protože naše auto bude mít SPZ až po neděli a nemůžeme zatím tedy vylepit dálniční známku.

Volba nakonec padla na okolí Želíz, kde jsou  do pískovcových skal vytesal v polovině 19.století sochař Václav Levý různé skalní reliéfy.

Když jsme dopoledne vyjížděli z Prahy, tak jsme nad hlavou měli absolutně modré nebe a sluníčko, ale to nám nějak cestou zmizelo. V Želízech jsme zaparkovali kousek od hlavní silnice na malém parkovišti u školy a vyrazili jsme v podstatě do mlhy.  První část naší cesty vedla po modré turistické značce, která tvoří okruh nazvaný právě po sochaři  Václavu Levém. Ze Želíz modrá vede  souběžně se zelenou kolem potoka Liběchovka až do vesničky Tupadly (tady sice mají hospodu, ale náš nápad dát si tam grog zmaříla cedule "dnes zavřeno").

Liběchovka se zbytky ledu a mlha v pozadí

Kaplička v Tupadlech - zepředu i zezadu

 Dál jsme pokračovali už zas jen po samotné modré, ale jen kousek -  k vysílači nad vesnicí, kde jsme se pustili neznačenou lesní cestou směrem ke skalnímu útvaru Sedm chlebů. Asi po kilometru jsme se opět potkali s turistickou značkou - tentokrát se žlutou. Po té už to bylo jen kousek  k Sedmi chlebům (což je skalní věž, která při troše fantazie připomíná pecny chleba naskládané na sebe) a k jeskyni Mordloch, do které bylo vytesáno kamenné obydlí, prý kdysi ovývané loupežníky. I dneska se nejspíš využívá k přespávání, protože tu jsou dřevěné palandy a ohniště. Ve stěně jeskyně je otvor - zřejmě počátek jeskynní chodby, kterou jsme bez světla neměli šanci nějak prozkoumat.

Jeskyně Mordloch (a já)

Sedm chlebů

Od Sedmi chlebů jsme se pustili zase po žluté až na křižovatku s modrou  a ke skalnímu reliéfu Had. Žlutá odtud vede asi půl kilometru  souběžně s modrou kolem reliéfu Sfinga a jeskyně Harfenice, u které jsou další reliéfy. 

Had

Sfinga a ještě jeden had či spíše hádek

Jesykně Harfenice

Z křižovatky modré a žluté jsme šli  ještě kousek po modré  až ke skalní kapli sv. Maří Magdalény. Odtud jsme se ale vrátili zpět na rozcestí a dál pokračovali po žluté, která nás dovedla znovu k Liběchovce. Odtud jsme tentokrát pokračovali na jih  po zelené značce na křižovatku Boží Voda, kde jsme odbočili znovu na modrou, přešli silnici a pustili se do kopce k jeskyni Klácelka, v jejímž bezprostředním okolí jsou do skály vytesané další monumentální reliéfy (jen škoda spousty bezmozků, kteří považují za nutné vedle těch reliéfů nebo přímo do nich vyrýt své jméno nebo datum návštěvy).

Sklaní kaple sv. Maří Magdalény

Jeskyně Klácekla ...

... a reliéry v jejím okolí

Ještěr - skoro jako živý

U Klácelky

Od Klácelky nás modrá vedla z kopce dolů, aby nás pak zas vyhnala do kopce k posledním skalním reliéfům našeho výletu. Těmi byly obrovské Čertovy hlavy. Vypadají docela strašidelně, i když čerty mi úplně nepřipomínaly (chybějí jim rohy). A pak už jen kousek dolů z kopce a byli jsme zpátky u želízské školy i našeho zaparkovaného auta.

Četovými hlavami jsme začínali a taky jimi skončíme...

Většina cesty vede buď po lesních nebo zpevněných cestách, které jsou podle mne sjízdné i na kole nebo s kočárkem. Jen od silnice  ke Klácelce a pak k Čertovým hlavám a ještě kus za nimi vede značka lesní pěšinou přes kořeny, kde to na kočárek ani na kolo (pokud si ho člověk nehodlá hodit přes rameno) určitě není.
Celková délka trasy je asi 12,5 km   (s převýšením asi 200 výškových metrů)
(my tedy ušli asi o kilák a půl víc, protože jsem na jedné křižovatce volila špatně směr - to je tak, když je člověk líný tahat z batohu kromě mapy i brejle) 

A asi úplně na závěr musím říci, že tentokrát nám moc nevyšly fotky, ač jsme fotili normálně foťákem, tak vypadají jako nevydařené mobilovky. Ale snad poslouží alespoň jako letmá dokumentace.